ROZHOVORY OD SRDCA K SRDCU

 

„Nech hudbu Tvojho srdca počuje čo najviac ľudí...“

Kosačka

 

OTEC A SYN

 

Josef PODVESNÁ ZLÍN

a Zdeněk VELMEZ  

vl.m. Josef a Zdenìk JETEL

Mnohí z nás poznáte situácie na stretnutiach, kedy máte pocit, akoby ste istého človeka poznali po celý život a nie iba vo chvíli prvého osobného kontaktu na CB stretnutí. Tento pocit som mala pred niekoľkými rokmi hneï pri prvom stretnutí s otcom Jozefom Podvesná Zlín a synom Zdenkom Velmez vo Vizoviciach.

Po rokoch sme sa opäť stretli, no ako to už na stretnutiach býva, nie je dostatok priestoru na dlhší rozhovor, keïže je veľa tých, ktorí človeka chcú pozdraviť a podať aspoò ruku, popýtať sa na zdravie, rodinu a podobne. Zostala nám však komunikácia prostredníctvom internetu a tak som položila niekoľko otázok synovi Zdenkovi Velmez (s rádioamatérskym znakom OK2VMJ), aby sa čitatelia časopisu dozvedeli, že hobby, rádiové vlny, dokážu spájať generácie, teda i otca a syna.  
Blok textu: To nie je moja robota

(vždy aktuálne)

Jedného dòa sa muselo 
Nieèo
dôležité urobi?.
Každý si bol istý,
že Niekto to urobí,
ale Nikto to neurobil.
Niekto sa rozèúlil,
lebo to bola úloha 
Každého.
Každý
si myslel, že Hocikto
by to mohol urobi?,
ale Nikto nepredpokladal,
že Každý to neurobí.
Skonèilo sa to tým,
že Niekto bol obvinený
Každým, pretože
Nikto neurobil to,
èo mohol urobi?
Hocikto.
To nie je moja robota

 
(vždy aktuálne) 
Jedného dňa sa muselo
Niečo
dôležité urobiť.
Každý si bol istý,
že Niekto to urobí,
ale Nikto to neurobil.
Niekto sa rozčúlil,
lebo to bola úloha
Každého.
Každý
si myslel, že Hocikto
by to mohol urobiť,
ale Nikto nepredpokladal,
že Každý to neurobí.
Skončilo sa to tým,
že Niekto bol obvinený
Každým, pretože
Nikto neurobil to,
čo mohol urobiť Hocikto.

Zdeňku, ty si začínal vysielať s otcom alebo otec začal vysielať popri tebe? 

Já jsem začal vysílat jako první, otce jsem do toho navedl, aby vysílal také. 

Môžeš povedať niečo o svojom otcovi?

 Mùj otec se narodil v roce 1916. Jeho rodiště je městečko Solnice v okrese Rychnov nad Kněžnou, Východočeský kraj, které leží v podhùøí Orlických hor. Oženil se a pracoval na více místech tehdy Československé republiky, kupøíkladu dělal i na Slovensku v Baťovce - za komunistù to byli „Závody 29. augusta“ Partizánske - z těch dob má otec také mnoho pøátel, někteøí již nežijí, u Vás na Slovensku v Partizánském a v Bošanech, a v zahraničí (Holandsko). Dnes v požehnaných 91. letech žije spolu s moji maminkou ve Zlíně.

Jako absolvent ABŠ (Absolvent Baťovy školy) ve Zlíně se pravidelně zúčastòuje setkání ABS v Baťově vile ve Zlíně. 

Kedy si si urobil skúšky a získal tak koncesiu, kde sa konali?  

Zkoušky jsem tehdy absolvoval v Praze. Bylo to v roce 1978. 

Od ktorého roku vysiela Tvoj otec?

Mùj otec vysílá od r. 1994. 

Kde a ako získal Tvoj otec CB vysielačku?

První vysílačku na CB 27 MHz si koupil v Holandsku v r. 1994 pøi své dovolené u svých pøátel v Eidhovenu. 

S kým začínal vysielať v začiatkoch, s kým robil prvé spojenia? 

O vysílání měl vždy zájem, takže jsem ho pøesvědčil, když jsem mu v roce 1992 tehdy ve Zlíně postavil anténu 5/8 lambda aby mohl hovoøit s kamarády z blízkého okolí a navazovat spojení s rùznými expedicemi. 

Urobil si aj Tvoj otec koncesiu? 

O koncesi měl zájem také, ale, nevlastní ji, je pouze na pásmu CB – CB- čkáøem. Od r. 1930 byl posluchačem na pásmu KV všeobecně. Často poslouchal v mém ham-shacku tehdy na pøijímač Minizet, který měl všechna amatérská pásma KV, druh provozu CW a SSB.

V roce 1931 jej Baťa vyslal do Londýna, kde chodil do školy a odtud do Holandska, kde pracoval 13 let v gumárenské laboratoøi. Otec byl gumaø a dlouhá léta pracoval na výzkumu kaučukových směsí pro uplatnění v obuvnické výrobě. Pracoval tedy po návratu jako technik v gumárenské laboratoøi Svit ve Zlíně. 

CB pásmo zbližuje ľudí a poskytuje priestor ku každodennej vzájomnej komunikácii. Takisto stretnutia CB a AMA, ale i spoločné hry, teda súťaženie. Chodil s tebou otec na súťaže rádioamatérov?  

Zúčastòoval se rùzných setkání CB-čkáøù a AMA. Soutěží ne, pouze rozdával body v soutěžích. Několikrát se zúčastnil společně se mnou expedice na Šerlichu v Orlických horách, kde to velmi rád navštěvuje, poněvač to je blízko jeho rodiště v Solnici.  

Získal si aj nejaké diplomy z rádioamatérskych súťaží?  

Mám jen několik diplomù z rùzných soutěží. Mne zajímají DX spojení, tedy ne kvantita ale hlavně kvalita.

Otec diplomy nemá ale rád navazuje spojení s expedicemi. Otec jde velmi s dobou, vysílání ho velmi zajímá, počítač doma nemá ale zabývá se ještě fotografováním, filmováním a turistikou. Pøi své turistice běžně používá digitální videokameru. Je mnoho let členem Zlínského fotoklubu a několikrát vystavoval své fotografie na známých výstavách, za které dostal i ocenění.  

Aké najlepšie umiestnenie v  rádioamatérskej súťaži sa Ti podarilo? 

Já jsem většinou soutěžil pod kolektivní stanicí OK2KLN v Tøebíči na polních dnech VKV, to už je víc jak 20 let. Potom jsem založil kolektivní stanici OK2RVM ve Velkém Meziøíčí pod názvem OSLAVA a pod touto volačkou soutěžíme i na CB v  Éteru bez hranic a v Letním polním dnu, který poøádá CB club Česká Lípa, pøípadně v dalších soutěžích. 

Za bývalej éry boli rádioamatéri kontrolovaní nejakou inštanciou. Kontrolovali aj teba? Ako to na teba vplývalo?  

Ano byli amatéøi kontrolováni za bývalé éry. Já jsem to zažil, mám koncesi od roku 1978. Mne kontrolovali jednou ještě pøed revolucí, tedy pøed rokem 1989 a potom to bylo v roce 1995 a proběhlo to vždy celkem dobøe. Àádně jsem vedl deník, takže nebyl problém. 

Má Tvoj otec nejaké staré zábery - foto alebo QSL lístky zo starších čias? 

Staré QSL lístky ze starých časù nemá, pouze má několik ze současnosti. 

Spomínaš si na svoj prvý zahraničný QSL lístok, odkiaľ ti prišiel a čím bol zaujímavý i vzácny pre teba?

Jeden z velmi vzácných lístkù bylo moje spojení na VKV, tedy 144 MHz na SSB se Švýcarskem pouhými 5 W výkonu. Byla to stanice HB9RLK. Moc mne to tehdy potěšilo. Bylo to v roce 1982. 

Ako znášala Tvoja matka otcovho koníčka, vysielanie prostredníctvom rádiových vån? 

Moje matka snáší otcova koníčka dobøe, je ráda, že má takovou zálibu. 

Čo hovorí tvoja rodina na netradičné hobby akým rádiové vlny nesporne sú? 

Moje manželka má také koncesi od roku 1994, takže má pro to pochopení, i když vysílá méně jak Já. Pomáhala mi hlavně organizovat setkání na Zásece u Vel. Meziøíčí. 

Má otec teraz vysielačku a vysiela na CB pásme?  

Otec vysílačku má pouze na CB pásmo a už 8 let se pravidelně zúčastòuje kroužku Kotlík Trnky Brnky. 

Vedel by si aspoò zhruba povedať, koľkých stretnutí cébečkárov a rádioamatérov sa zúčastnil počas života? 

Každé setkání hlavně v okolí Zlínska navštěvuje velmi rád. Do Holic nejezdí to je už pro něho pøíliš daleko. Setkání kolik již bylo to nemohu pøesně øící, ale bylo jich dost. Asi 50 (?) Nevím. 

Aké spojenie so zahraničím je pre Tvojho otca najcennejšie a prečo? 

Spojení na CB je pouze Česká republika, Polsko, Německo a Slovensko. Kdyby měl větší dosah, tak by dělal cokoliv, jelikož ovládá jazyk německý, anglický a holandský. 

Zdeòku, stal si sa organizátorom stretnutí rádioamatérov a cébečkárov pod názvom „ZÁSEKA“. Koľko ročníkov stretnutí sa už konalo? 

Setkání na Vysočině jsem začal organizovat v roce 1995 tehdy ještě s Milanem OK2USG bylo to poprvé v Køižanově. Setkání bylo do roku 2005 celkem 12. Poslední 3 roky se konalo vždy na rekreačním støedisku „Záseka“ nedaleko obce Netín v pøekrásné pøírodě Vysočiny. Setkání probíhalo vždy od pátku až do neděle. Bylo pro CB- čkáøe, radioamatéry a širokou veøejnost se zájmem o elektroniku a vysílání. 

Čo myslíš, má CB pásmo i naïalej perspektívu využitia a vyžitia pre terajšie a budúce generácie? 

CB – pásmo nesporně sbližuje lidi stejných zájmù o krásnou věc jako je vysílání ale i osobní poznání pøi setkáních. Z vlastní praxe vím, že zájem poklesl díky internetu a mobilním telefonùm ale věøím, že se nadále najdou zájemci o tuto krásnou zálibu. Současná doba vyžaduje aby se lidé sbližovali a navazovali pøátelství a k tomu napomáhá společný zájem. Té nenávisti a závisti je mezi lidmi dost a proto si vážím každého pøátelství mezi CB-čkáøi a radioamatéry. 

Zdeòku, ïakujem Ti za rozhovor a želám Vám obom ešte veľa zdravia, príjemných chvíľ s ušľachtilým koníčkom, akým rádiové vlny sú. 

Na foto:

Zdeněk Velmez a Laco partizánske s Kosačkou Horné Chlebany vo Vizoviciach na stretnutí Kotlík Trnky - Brnky 2006.                    Kosačka

 

CB SPISOVATE¼ A ¼UDOVÝ LIEÈITE¼  
BOHOUŠ ÈESKÁ RYBNÁ vl.m. BOHUMIL ÈERNÍK

 

Pán Bohouš, kedy a ako ste sa dostali k vysielaniu na CB pásme? Aká bola Vaša prvá CB rádiostanica?

 

Bylo to tak, abych začal od pramene, kdy to začalo. Náš pan arcibiskup Karel Otčenášek se kterým kamarádím několik desítek let, svolal do Hradce Králové své pøíznivce, věøící na Zimní stadion. Bylo nás tam několik tisíc. Po poradě s arcibiskupem Karlem jsme se dohodli, že tam vezmu na rozdání několik stovek knížek. Požádal jsem známé aby mě pomohli s rozdáváním. Pomáhala mě rozdávat i moje manželka. Jednu z knížek, „Rudé temno nad Vysočinou“, dostala paní Marta Langrová z Dobrouče, která je pøíbuznou Jendy z Dobrouče.

Napsala mě že dostala knížku, a zdali bych měl další. Jednoho dne jsme zajeli do Dobrouče s manželkou a ona mě prosila, abych pøivezl asi 40 košù a košíčkù, že je slíbila spolupracovnicím v továrně. Dověděl se to Jenda Špinler a chtěl aby Marta pøišla s námi k nim na besedu, že by mě rád poznal. Šli jsme a já si všimnul na stole tmavé kra-bičky s mnoha dráty, ptal jsem sel na co to je. Doposud jsem něco podobného neviděl. On mě všechno vysvětlil, že je to vysílačka, a projevil zájem o takové zaøízení. Brzy na to jsem si koupil vysílačku značky Maxon a té jsem zùstal věrný, dokonce pøežila i požár mého domu a stále funguje. Když jsem na-vázal vùbec první spojení to bylo s Dobroučí, tak se k nám do hovoru pøidávali další, kteøí měli podobné názory jako my. Později jsme se dohodli, že bychom se mohli sejít. 

Prečo ste zvolili ranné a nie večerné vysielanie? 

Nejlepší pro nás bylo ranní vysílání které nebylo tolik rušeno. 

Ako zvládate pomerne náročný režim dòa, keïže okrem vysielania zbierate počas roka bylinky, v zimnom čase pletiete košíky, staráte sa o potrebných - biednych ľudí, keï Vás požiadajú o pomoc a k tomu ešte aj píšete knihy? 

Na otázku jak zvládnu sběr bylin, psaní knížek a jejich rozesílání, odpovídám kaž-dému jednoduše, jedině s pomoci Boží.  

Koľko kníh ste doposiaľ napísali a vydali a s akým jednorázovým nákladom ich vydávate? 

Lidé se ptají kolik knih už jsem napsal. Lidé kteøí chtějí mít ve své knihovně všechny moje knížky, tak to počítají ale já v tom všem shonu to nevím. Po požáru kdy mě shoøelo mnoho knih jsem u některých dělal dotisk. Vydávám po dvou tisících kusech. Rudého temna, je několikrát víc. 

Máte čitateľov iba medzi cébečkármi alebo i medzi inými ľuïmi, ktorí nemajú CB ako koníčka? Stretávali ste sa alebo sa stretávate okrem cébečkárov aj s osobnosťami kresťanského - katolíckeho života a ak, tak s ktorými?  

Moje knížky čtou lidé obyčejní vesničtí, ale i lidé s několika tituly. Čtou je kněží i bisku-pové, Opat Vít Tajovský, dlouholetý vězeò komunistického režimu i arciopat Opasek se svými pøáteli. Od papeže Pavla Jana druhého jsem dostal apoštolské požehnání, když jsem mu daroval prvních osm knížek. 

Stretnutia u Vás v Rybné sa stali už tradíciou. Chodíte aj na iné CB stretnutia okrem toho, ktoré sa koná u vás v Rybné alebo boli ste na nejakých iných CB stretnutiach počas Vášho dlhoročného pôsobenia na CB?  

Do roku 2000 jsme se setkávali v Dobrouči, v České Tøebové na jednom poutním mís-tě Na Horách. Do Roku 2005 v České Rybné. Nyní plánujeme setkání koncem dubna nebo začátkem května. Slíbil Václav Faltus imitátor, je to člověk veselý, slušný, že se už těší na setkání u mě. Druhé setkání plánujeme v osadě „Na Sekyrce“ u Ládi Šulce a jeho manželky. Bude to setkání rùzných øemesel. Já pøedvedu výrobu košù, Láïa košťat, ženy paličkování krajek a jiné věci. Je tam výheò, kovadlina, bude tam Jenda se svým hudebním kombajnem. Na setkání pøi-jede nějaký kněz. Panu arcibiskupovi Karlovi jsme koupili vysílačku, škoda že je špatně slyšet, kolikrát nás na vysílačce pozdravil.  

Pomáha Vám vo vydavateľskej činnosti charita, nadácia, farnosť alebo nejakí iní sponzori? 

Co se týká pomoci nebo sponzorù, tak nemám nikoho, celý dùchod a to mám jen minimální, dávám na knížky. Nekouøím, nepiju, nekupuji žádné drahé věci, co upletu ko-šíky rovněž dám do knížek, a tak s pomoci Boží vycházím že nemám dluhy. Mohl bych brát vyšší dùchod.  

Ako viem, boli ste aj vo väzení počas 50-siatych rokov. Nadviazali ste počas väzby priateľstvá s dobrými ľuïmi, ktoré pretrvávajú dodnes? 

Byl jsem na uranu rok, ale oni mě ten rok napsali jako v zemědělství. Nejsou ani moje rodiče rehabilitováni. Náš stát prohlásil ko-munistickou stranu jako zločineckou organi-zaci ale podle jejich zákonù v letech padesátých jsme byli souzeni a rozsudky jsou do těchto dnù platné. Škoda že s kte-rými  jsem byl zavøený, už většinou zemøeli. 

Myslíte si, že CB pásmo ľudí naozaj zbližuje? Má podľa Vás CB pásmo perspektívu zostať prostriedkom nielen pre oddych a zábavu, ale i pre poučenie? 

Co se týká pásmu CB, perspektivu určite má, bylo navázáno mnoho pøátelství, mnozí lidé se navštěvují vícekrát do roka a mají se rádi.

 

Čo odkážete čitateľom časopisu Jú-nošík ako dobré posolstvo do budúcnosti?

 

Čtenáøùm Jùnošíka vzkazuji, buïte trpě-liví, nevzrušujte se nějakými nápady lidí, kteøí to s Vámi nemyslí dobøe. My Češi na tom nejsme lepší. Už patnáct rokù nám vládnou sametoví dobrodinci. Pravda je jen jedna a to je pravda Páně a ta nakonec z vítězí.

 

Ïakujem Vám za rozhovor a s Vašim dovolením zverejòujem i rozhovor s redaktorom pánom Milošom Doležalom, ktorý s Vami urobil a zverejnil v Čro 3/ Vltava.

 

Na vymýšlení románù nemám èas

S Bohumilém Černíkem o bylinách, vězení a myšlence, kterou mu vnukl Bùh

 

Bohumil Černík se narodil roku 1924 v Støemošici u Luze ve východních Čechách. Těsně pøed válkou se rodina pøestěhovala do České Rybné u Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícùm vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku (odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na pùl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše øadu knih a brožur, ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkáøstvím a košíkáøstvím. 

Jste zemědělec. Jak jste se dostal k vydávání knih?  

V roce 1951 jsem začal psát kroniku likvidace soukromých zemědělcù, kterou jsem nazval „Rudé temno nad Vysočinou". Věděl jsem, že po mně jdou, a tak jsem rukopis zavøel do sklenice od okurek a zakopal ve stodole. V roce 1989 jsem ho vykopal, dokončil a vydal. Prodalo se ho osm tisíc výtiskù. Od té doby vydávám knížky. Rozdávám je a posílám zadarmo, náklad je kolem 3000 kusù. Nejsem žádný spisovatel, jen zapisuju zločiny nacistù a komunistù. Popisuju pravdivé události a děje, na vymýšlení románù nemám čas.

 

A jak jste se dostal ke sbírání bylin?  

Když jsem se vrátil podruhé z komunistického vězení, byl květen, na mých polích nebylo zase to, dobytek byl v družstvu. Pøedseda mi vzká zal, abych si pro něj pøišel. Øekl jsem, že jsem ho neodváděl, tak ho nebudu ani pøivádět. Pøivedl: no tedyjednoho rána sami. Zhrozil jsem se. Krávy vyhublé, úpné trosky. Pøedtím byly čiperné a poskakovaly, když šli na pastvu. Navíc mi ani nevrátili všechny. I já sám jsem byl ve vězení domordovaný, chytla mě ledvinová kolika, musel,. jsem do nemocnice. Tehdy jsem začal pít bylinné čaje a ledviny se už neozývají. Nejdøíve jsem trhal bylinky jen pro sebe, potom jsem je dával i svým i známým. A když jsem se v roce 1968 oženil, začali jsme se ženou sušit na pùdách od jara do podzim mu spoustu léčivek, které dávám nemocným, aby se uzdravili, a zdravým, aby neonemocněli.

 

Co sbíráte? 

Nejdøív na jaøe podběl, petrklíč, devětsil. To je do prùduškových směsí. V květnu trhám mladé kopøivy, mátu, meduòku, øepík a šalvěj. Mátaje pro chuť k jídlu, meduòka uklidòuje nervy, øepík je do směsí na žlučník a tak dále. Chodím sbírat do luk i do lesù, pak suším a rozdávám a rozesílám.

 

V zádech Rusové 

Z jaké j ste rodiny? 

Naši měli koloniální obchod. Cukr, káva, sudy s petrolejem a se slanečky, høebíky, hrnce, všechno, co lidé na vesnici potøebují. Otec často v krámě s mužskými probíral politiku, já se nejvíc těšil na strýčka Polanského s fajfkou stále u pusy. V oblacích dýmu se rozohòoval: „Kdybych měl šavli, všechno rozsekám jak Sarajevo!" Rád jsem ho poslouchal a vždycky jsem byl smutný, když slovně vytahoval šavli - to bylo znamení, že se chystá odejít. No, daøilo se nám celkem slušně.

 

Proč jste se tedy pøestěhovali? 

Táta měl známého úøedníka v Praze u. ministerstva financí, a ten mu øíkal: „Peníze v krátký době ztratěj hodnotu a zøejmě bude válka. Koukej koupit nějakou usedlost s polnostma." V roce 1938 naši nakonec sehnali v České Rybné statek s 12 hektary. Barák na spadnutí, stodola krytá lepenkou, když pršelo, voda se chytala do hrncù... Tak jsme postavili novou støechu, udělali nové podlahy, stropy. Já jsem byl pøijatý na obchodní akademii v Pardubicích^ ale protože byla potøeba každé ruky, ze studií sešto a musel jsem pomáhat v hospodáøství.

 

Jak jste to bral? 

Nevzpouzel jsem se. A v životě jsem pak poznal, že to snad pro mne bylo i lepší. Náš ročník totiž daroval kolaborant Moravec Hitlerovi, a musel bych jít jako totálně nasazený do rajchu. Jelikož jsem ale pracoval v zemědělství, do Německajsem nemusel. Za války se ovšem hospodaøilo těžko. Nebyly stroje, oralo se s kravami, koòmi. Často chodily hospodáøské kontroly. Všechno muselo být zaregistrované, co se naselo a co se z toho odvede.

 

Byli ve vsi mezi Čechy udavači? 

Byli, jenomže to o nich každý věděl, a tak se pøed nimi nemluvilo. Vlajkaø u nás byl jen jeden a oháněl se puškou, protože jeho otec byl myslivcem. Po únoru 1948 se z něj stal horlivý komunista. Tøi dny pøed koncem války i u nás proběhla revoluce. Vedli ji mstí partyzáni, kteøí se tu skrývali v lesích a měli v nás oporu, dodávali jsme jim jídlo. Odzbrojili oddíl Maïarù, kteøí s úsměvem odevzdávali zbraně, a ty se pak rozdělily mezi místní chlapy. Mně dal výcvik ruský major. Trval jednu minutu. Øekl mi: „Tu puška, tu patrony, zasuneš, zmáčkneš.“ Spali jsme ve škoole a drželi hlídky kolem vsi. Od Poličky ustupoval odddíl Nemcù a chtěl projít naší vesnicí. Vyslali jsme k nim parlamentáøe, aby se vzdali. Odmítli a nastal krátký boj. Poznal jsem, co je to bojovat po boku Rudé armády. Rusové nás vyhnali v rojnici do pole proti Němcùm, sami zùstali skryti mezi domy ve vsi. Nakázali: „Kdo se obrátí, toho zastøelíme!" Proti nám Němci a v zádech Rusové. Po chvíli začala støelba a trvala tak dvacet minut. Také jsem støílel, ale jen do vzduchu. Dva z našich padli. Němci pár chlapù zajali a vzali je jako rukojmí. Nakonec projeli vsí a byl klid.

 

Měli jste čas hospodáøství po válce pozvednout? 

Nejdøív to šlo dobøe. Koupili jsme si se sousedy samovaz. No to byly žně! Nemuselo se sekat, odebírat, vázat. Posekali jsme i dalším sousedùm. Dokonce jsme měli plán, že společně koupíme kombajn. K tomu už nedošlo.

Jak u vás probíhala kolektivizace?

Rychle. Učitel a zároveò pøedseda národního výboru na nás udělal habaïúru. Uspoøádal ve škole schùzi, na kterou se všichni museli dostavit. Když jsme se sešli, dva policajti zamkli vchod a pøedseda prohlásil: „Sešli jsme se, abychom dnes založili družstvo. Kdo je proti, ať zdvihne ruku." A bylo založeno.

Když pak později prezident Zápotocký prohlásil, že toho, kdo nechce být v družstvu, nebude nikdo držet někteøí lidé z družstva vystoupili. A taky já.

 

Pod jakou záminkou vás poprvé zatkli? 

10. ledna 1950 odpoledne pøišlo najednou do stavení pět esenbákù, místní bezpečnostní referent a újezdní tajemník, lenoch, zbabělec a negramot. Hledali protikomunistické letáky a zbraně. Letáky jsem ovšem měl'. Rozhazoval jsem je na rùzná místa v okolí Chrudimi.

 

Co na těch letácích bylo? 

Bylo na nich: „Poctivý člověk nejde nikdy se zloději a vrahy." Měl jsem je ale dobøe schované. Hùø už jsme schovali 30kg nepøihlášeného čerstvého masa, které jsme dostali výměnou za naše sele. A teï to začalo. „Kde jsi ho sehnal?" Øíct pravdu nešlo. Tvrdil jsem tedy, že jsme ho koupili od neznámého člověka. Zuøili, ale nevypáčili ze mne nic. Tátu pak večer esenbák Maršík pøi výslechu zkopal a dupal po něm. Mě, tak jak jsem byl, v gumácích, kalhotách a roztrhaným kabátu, protože jsem zrovna házel hnùj, odvezli do kriminálu. Když mě vedli v øetězech do tudoru, pøemýšlel jsem o tom, že čeští rolníci jsou jako zločinci vláčeni, když se chtějí najíst. Rozhlížel jsem se po kraji a loučil se s domovem. Dostaljsem čtrnáct měsícù jáchymovského koncentráku, táta pùl roku prachovické cementárny a maminka devět měsícù tuněchodské cihelny a gumárny ve Zlíně. A k tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí.

 

Udal vás někdo ze sousedù? 

Byli jsme trnem v oku místním komunistùm. Když jsem se pak vrátil domù, pøedseda akčního výboru povídá: „Poøád jsi měl ten sarkastický pohled. My jsme vás museli ťuknout." Že zavøeli mě, tátu a mámu na několik let, tomu øíkal ťuknutí!

 

Jak jste snášel vězení? 

Věděl jsem, že někdo nade mnou bdí a ví o mně v každém okamžiku života. To byla jistota, bez které bych sotva pøežil uranové peklo na Jáchymovsku. I když mě svázali a ponižovali, cítil jsem se šťastný a svobodný, protože jsem věděl: to všechno je jenom násilí, které ducha nepokoøí, Byl jsem jednou na výslechu v Hlinsku, trval pět hodin a poručík Pešava měl napsaný sloupec otázek. Chodil kolem stolu a najednou øekl: „O vás je známé, že nenávidíte komunistický režim. Je to pravda?" Øíct ano znamenalo pøinejmenším několikaletý kriminál. Øekl jsem: „Pane poručíku, máte jistě otce a matku. Kdyby vám s rodiči někdo surově zacházel, měl byste ho rád?" Tu myšlenku mi vnukl Bùh.

 

Jaké to bylo doma, když jste se vrátil? 

Hùø už s námi dělat nemohli. Mámě bylo jednapadesát když se vrátila z vězení. Byla nemocná, strhaná, nemohla dělat těžkou práci, musel jsem sám dojit, podlahu mýt. Za pár měsícù zemøela. Tatínkovi bylo 62 let. Byl úplně zničený z těžké práce v cementárně, kde ho pøirazily vozíky. A komunisti mu poøád vyhrožovali, že ho znovu zavøou. Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Otec za mnou pøišel a povídá: -„Ty, hochu, co mùže být za to, když někdo pøechovává někoho, kdo je stíhaný policií?“ Odpověděl jsem:

-„To máte těžký, podle toho, co je to za človeka. Mùže to být na rok nebo i na pět.“ Pomohl mi zapøáhnout, a pak øekl, že má pole dnes nepojede, protože mu není dobøe. Když jsem se pak vrátil domù našel jsem ho mrtvého. Oběsil se. Myslím, že někomu pomáhal a tolik se bál dalšího kriminálu.

 

Takže jste zùstal na hospodáøství sám? 

Úplně sám. Měl jsem traktor a soukromě jsem hospodaøil. Jenomže jaké to bylo hospodaøení! Sráželi mi dvě až tøi pětiny z tržby, kterou jsem dostal za mléko, maso, obilí a brambory. Když jsem měl z toho zbytku koupit osivo nebo bramborovou sadbu, na živobytí mnoho nezbývalo. Musel jsem platit další a další pokuty. Penále a daně jsem nemohl platit, protože už nebylo z čeho. Stálá buzerace. Měl jsem asi 50 tisíc dluhù.

Nebylo týdne klidu, stále pøedvolání na trestní komisi nebo na pohovor na MNV. A za patou Státní bezpečnost. Jednoho dne jsem dostal pøedvolání k soudu. Byli tam svědci od nás ze vsi, pøedseda výboru a tajemník, a ti svědčili, že zesměšòuji úøady. Byl mezi nimi taky funkcionáø družstva, ten bývalý vlajkaø, o kterém jsem mluvil. Dostal jsem pùl roku. Rozsudek jsem neuznal a nenastoupil. Tak si pro mě pøišli.

 

Jak jste si vysvětloval všechno to pronásledování? 

Nás zavøených zemědělcù byly v Jáchymově stovky. Seděl tam se mnou jeden sedlák, který vlastnil 30 hektarù. Jeho provinění - ohrozil republiku tím, že neposekal počtvrté vojtěšku. Vysvětlovat mocichtivým ševcùm, ze kterých se pøes noc stali bolševici, že těsně pøed zámrazem se nesmí voj-těška vysekávat, bylo zbytečné.

Všechno to pronásledování si vysvětluji takto: Zemědělec, má-li kousek pùdy, je samostatným člověkem. Když mu pùdu vezmou a naženou ho do kolchozu, je poddaným a ztratí jedinečnost. To chtěli. Nahnat lidi do houfu a vygumovat v nich vědomí odpovědnosti. A pak, ve vlastním hospodáøství má všechno lidský rozměr. Bolševici øíkali: „Už soukromé zemědělce nepotøebujeme, teï pěstujeme ve velkém." Jenže pak pøišly nemoci a tisíce prasat musely být utraceny.

U nás ve chlévě měly krávy døevěné dláždění, stále nastlanou slámu, nízký strop, takže bylyv teple. V družstevním kravíně byl beton, tvrdá dlažba, zima. U nás seno, které bylo dobøe usušeno, vonělo, sláma též suchá, neprohnilá. V kravíně siláže, na dálku odporně zapáchaly. Dobytek na zemědělské usedlosti patøí tak trochu do rodiny. A na zvíøeti se pozná, jak se s ním zachází, podle výrazu očí. Pøi dobrém zacházení má výraz klidný, pøi hrubém divoký, nejistý, uhýbá...

 

Sedmasedmdesátkrát 

Pøed pěti lety vás potkala velká tragédie. Mùžete o tom dnes hovoøit? 

Ano. Šli jsme tehdy se ženou normálně spát. A spal jsem tvrdě. Asi ve čtyøi hodiny ráno mě Anička probudila výkøikem, že slyší nějaký praskot. Ucítil jsem kouø. Povídám jí, ať otevøe okno a vyskočí. Síò už byla plná ohně. Měl jsem tam pytle s bylinkami. Právě tam vznikl oheò - od vadného relé mrazničky chytl prach, sáčky a celá síò. Dveøe byly skoro celé prohoøelé, plameny šlehaly od země až po strop. Bosý jsem proskočil. Roztočil jsem kohoutek u hadice a najednou slyším:

-„Já nemùžu, já už nemùžu..." To byla poslední Aniččina slova. Už ji nebylo možné zachránit. Úplně všechno shoøelo. Zpráva se rychle roznesla, pomáhali sousedé, pøátelé i neznámí. A desítky kamarádù mi pomohly dùm znovu postavit.

 

Potkaly vás takové bolesti, celý život mezi kriminálem, otroctvím a polosvobodou. Co si o tom všem dnes myslíte?

 

Myslím, že mě tím vším navštívil Bùh, jako toho Joba. Ale nezanevøel jsem na svět - snad jsem víc poznal. Už to, že je mi 81 a že tu stále jsem, je dùkazem Boží ochrany. Mohu být stále prospěšný, pomáhat lidem. Zkušenostmi a bylinkami.

 

Jste køesťan. Jak se vyrovnáváte s odpuštěním? 

Vùči mým věznitelùm nechovám žádnou nenávist. Dokonce jsem jim vděčný, že mi dali titul: recidivista. Mám to mnohem raději, než kdyby mi dali titul zasloužilý umělec nebo laureát státní ceny. A zlost? Tu není dobré živit.

Pøicházejí za mnou potomci komunistù a øíkají: „Bolí mě tady, dej mi na to nějaký lektvar." Neøíkám jim, tvùj táta nebo tvoje bába se podepsali na tom, že návrat Marie Černíkové je nežádoucí, což bylo usnesení místního národního výboru. Odpustil jsem všem, neodmítám podat pomocnou ruku. Ježíše se ptali, kolikrát se má odpouštět. Sedmkrát? Odpověděl: „Ne, sedmasedmdesátkrát.“ Tedy vždycky. Nenávist neživím. Nikdy však nezapomínám. I proto se pokouším vydat svědectví v knihách.                 Miro- Doležal

NEVÁHEJ A TOÈ!

ZAPNITE SI TELEVÍZOR 1.program ČT

17. 3. 2006 o 18:30 h.

 Pračka na svatbě 

Nejdøíve pøíjdou nevěrnosti, potom hádky, a nakonec někdy i pračka mezi manželi. Statistika rozvodù v dnešní době prudce stoupá.

Já Vám chci vyprávět o trochu jiném po-hledu na manželství, ve kterém ještě v den svatby se objevila pračka.

Bylo to jako v pohádce, děvče X se zalíbila mládenci Y, a Y si zamiloval děvče Z. Stanovili si den svatby, a když odcházeli od oltáøe, kde si slíbili že budou snášet po celý život nejen to dobré, ale i to zlé až do doby, kdy je jedině rozloučí smrt. Se zadními vrátky, tedy o nějakém útěku z manželství naprosto nepočítali. Pøed kostelem se shromaždili místní občané, kteøí novomanželùm pøišli pogratulovat, ale v tom zazněla hasičská siréna, která velela novopečenému ženichovi, a také mladému hasiči že někde hoøí a je povinen jít hasit. Nejen že hoøel nastražený døevěný domek, ale jistě i oběma hoøelo jejich srdce a tak běžela i nevěsta v bílých svatebních šatech hasit. Pak odjížděli v kočáøe do vedlejší vesnice a tam v novém pohostinství měli strávit svatební hostinu v pohodě v širokém společenství obou rodin. Hudba hrála, tančilo se a na jevišti tohoto zaplněného sálu se støídaly rùzné veselé scénky, a nic netušící svatebčané ani nevěděli co se tu ještě plánu-je nebo pøihodí. Náhle z ničeho nic tu byla pračka. Všichni toho byli svědky. Proč vznikla, z čeho vznikla na to nejsou odpovědi, ale byla to skutečně těžká pračka. Svatebčané odkládali od úst skleničky s vínem a s napětím sledovali jaký bude mít tato pračka prùběh. Pračka se pøe-nesla až na podium a všichni byli svědky co se stalo dál. Pár hodin po slibu věrnosti, a je tu zrovna pračka. Nevěøíte?

Na vyvýšené pódium ze zákulisí, pøenáší dva chlapi těžkou, záøící novotou automatickou pračku. Jeden bere mikrofon, oznamuje svatebčanùm že chtějí pøedat tuto pračku jako svatební dar pro novomanžele, aby se tito novomanželé dostavily k cen-nému daru, aby si jej pøevzali. Oba novomanželé poslouchají komentátora, který čte návod k použití této italské pračky. Podle návodu nevěsta to zkouší, bere pøipravené prádlo, které se má vložit do automatky, otevírá vkládací dvíøka, a v tom…den pøed svatbou k večeru jsem intenzivně pøemýšlel jaké pøekvapení, jakou scénku pro naši vdávající neteø vymyslet. Doma v garáži mě už delší čas pøekážela vyøazená automatická pračka, kterou jeden občan vezl do sběrných surovin. Byla nefunkční, výměna italského programátoru by byla nákladná, ale její venkovní náhled byl, jako by vyšla pøímo z fabriky. Rychle jsem se rozhodl darovat ji jako svatební dar, ale protože by byla těžká, hned jsem se pustil do demontáže celého zaøízení, bubnu, motorù atd., aby novomanželé dostali jen nádherný obal auto-matky. Pár okamžikù by novomanželé prožili radostné chvíle, ale pak zklamání. Svatební veselí však vyžaduje takovéto zvraty, a jak se øíká v Dobrouči - pøipravit nějakou tu čertovinu. Blesklo mě hlavou, vždyť manželské hádky, spory, i pračky jsou v manželství zlem, a symbolika zla se u nás vyjadøuje čertem. To by bylo ono, øíkám si.

V den svatby místní skauté pøipravovali jakousi pohádku v pøírodě, a tam prý bude fi-gurovat i čert. To je ono, a ještě večer pøed svatbou hledám informace, kdo to je, a zda by se ten dotyčný vešel do prostoru pračky. Čertova funkce by spočívala v tom, až někdo z novomanželù otevøe pračku, aby se z útrob pračky objevil ten „Černý“, který vlastně je symbolem zla, hádek, někdy i praček v manželství, a novomanželé i svatebčany øádně vyděsil a pobavil. Protože i tato scénka byla natočena a zaslaná do známé televizní soutěže. Pokud chcete vědět jak to vše dopadlo podívejte se na první program televize dne 17. 3. (bøezna) 2006 v 18:30 hod.  

Jan Dobrouč

Jan Dobrouè a nahliadnutie, 
ako sa koná vysielanie Rannej Sedmièky

Pán Ján, zaujímalo by ma, ako pripravujete vysielanie Rannej Sedmičky a ktorí cébečkári sa aktívne podieľajú na tvorbe a vysielaní?

 „V 2. čísle časopisu Júnošík jsem Vám k 10. výročí Ranní Sedmičky krátce popisoval jak probíhá amatérské vysílání CB. Alespoò trochu Vám pøiblížim prùběh našeho vysílání.

Poøadí v jakém se hlásí jednotliví CB radioamatéøi a hovoøí do mikrofonu u svého vysílače (cíbíčka), se po mnoha letech ustálilo. Úvodním slovem po znělce zvonù zahaju-je Bohumil Černík z Českomoravské Vysočiny čtením z Bible, další minuty následují ode mne Jana z Horní Dobrouče. Po skončení mé relace u mikrofonu, pøedávám vstup do našeho vysílání do České Tøebové, kde jsou vždy dobøe pøipraveni hlásat radostnou zvěst Toník a Anička Kaple. Tento volací znak „Kaple“ si dali proto že oba bydlí u kaple - rotundy svaté Kateøiny. Po nich pøichází na øadu Láïa (na foto) a Marie z malé osady Sekyrka V Orlických Horách. Po skončení jejich pøíspěvku, vyzvu Fandu a Líbu ze Srubù (za Chocní), že jsou na øadě oni. Dále pøichází na øadu Honzík ze Tøebovic, Sára ze Svitav a ještě další z Litomyšle, Tátenic, Lanškrouna, Pardubic a jiných vzdálenějších míst.“

To znamená, že vy ste moderátorom Rannej Sedmičky?

 „Dalo by se tak øíct.“

 Prezraïte mi, čo je obsahom vášho vysielania?

 „Vzorek našeho programu vezmu zrovna z dnešního dne tj. 28. ledna, soboty. Nebude na škodu se zmínit, že všichni si tykáme a oslovujeme pouze køestním jménem a mís-tem odkud hovoøíme.

„Dobré Ráno, tady se hlásí Jan z Dobrouče.“ Těmito slovy pravidelně začíná moje relace.

„Milí posluchači Ranní Sedmičky, já Vás vítám na tomto vysílání a pøeji abychom se dobøe slyšeli a pokud dnes pùjdete mimo Váš domov, už Vám nebude stačit jen jeden svetr ale hned raději dva, protože náš venkovní teploměr nám klesnul na - 22°C. Dále pøeji, ať se alespoò zahøejete na duchu z pøíspěvkù, které tu dnes uslyšíme, a aby jste si něco užitečného z dnešního vysílání nesli do života. Máme poslední sobotu v měsíci lednu, a podíváme-li se do kalendáøe, tak tam čteme, že dnes má svátek Otylie, ale hlavně veliký světec Tomáš Akvinský, který byl považován za největšího teologa všech dob. Narodil se ve 13. století v Itálii. Jeho životopis je tak pestrý, že by stálo za to, se tomuto světci věnovat delší čas. O něm si povíme až zase v pøíštím vysílání. A zde jsem dostal nápad něco si povědět na téma: „naše životopisy.“

Každý z nás prožívá svùj vlastní a jedi-nečný život, a kdyby byla povinnost napsat na papír svùj životopis, tak i když jsou na světě miliardy lidí, tak by ani jeden z nich neměl popis svého života stejný, tedy každý má svùj život ojedinělý. Během života jsme si určitě pøečetli rùzné zajímavé i méně atraktivní životopisy. Byly to popisy většinou rùzných velikánù dnešní i dávné doby. Vzpomínám si na školní dobu ve druhé světové válce, kdy jsme se ve Měšťance učili německy a museli jsme znát životopis Adolfa Hitlera nazpaměť. Později po válce zase další generace musela částečně znát životo-pisy Lenina a Stalina.

Ten o kterém Vám chci vyprávět dnes, měl zcela odlišný životopis než dosavadní velikáni nedávné doby. Ten, který se narodil, byl nejchudší ze všech. Narodil se ve chlévě a byl položen do sena. Nepatøily mu ani jesličky do kterých byl položený. Mohl se narodit v luxusu v Herodesově paláci ale Bùh určil, že se narodí chudé dívence. Brzy po narození zneklidnil místního krále tak, že jeho maminka i s pěstounem museli utéci do cizí země. Nedostal se do žádné školy, pøesto když dorostl do let dnešního školáka, udivoval svojí moudrostí tehdy vážené doktory, a když dosáhnul věku muže, otøásl celým národem, a samými základy øímské øíše, která se rozkládala daleko od Øíma všude kolen Støedozemního Moøe. Neznal fyziku, ale dokázal ovládat pøírodní zákony, tišil bouøi na moøi, chodil po vlnách moøe.

Neměl sebou prodejnu potravin a pøesto sytil tisícové zástupy lidí. Nevlastnil laserové a jiné oční pøístroje, ale pøesto dával slepým zrak. Nevlastnil dýchací pøístroje, pøesto køísil mrtvé. Nenapsal jedinou knihu, ale do největší knihovny světa by se nevešly knihy které byly o něm napsány. Nezaøídil si lékaøskou ordinaci, proto že by neměl na zaplacení nájemného, uzdravoval se zárukou, pøesto nebral si za to ani haléø. Neměl žádný kardiograf ani röntgen, pøesto uzdravoval na počkání, nejen celé tělo, ale i duše. Nevelel žádné armádě, neodpíral násilím svým nepøátelùm, a taky nedobyl svojí zbraní ani metr země, a pøece žádný vojevùdce neměl tolik dobrovolníkù jako On. Žádný jiný člověk nedobyl tolik království světa, jako On. Mocí své lásky a poselstvím evangelia pøetvoøil celý svět.

Velcí mužové a osobnosti světa pøišli a odešli, ale On, který neměl ani kde by hlavu sklonil – chtěl se stát tím nejchudším, ale neměl nic společného s dnešními bezdomovci. Pøesto že zemøel, žije tu s námi a bude mít poslední slovo k dějinám lidstva. Ten, který šel dobrovolně za nás na smrt, zaplatil za naše veliké dluhy, a nechtěl za to nic víc, než abychom mu byli vděčni a uvěøili mu. Když mu vojáci kovanými høebíky probí-jeli jeho ruce a nohy ke køíži, on se nevzpíral a nekøičel, dejte mě injekci proti bolesti. Ale v těch nepøedstavitelných bolestech myslel na všechny lidi světa, ale i na nás všechny, kteøí tu dnes sedíme u vysílačky, ať posloucháme v oblasti Litomyšle,  Rychnova, Chrudimě, Šumperska nebo Dobrouče. Ten jediný z těch velikánù za dobu co existuje lidstvo, má jedinečný životopis, a pro každého pøipraven veliký balík radostí pro věčnost, a pro každé-ho jednotlivce klíč od brány do nebe.

A my zatím se mu vysmíváme, obracíme se k němu zády, zneužíváme jeho jméno klením, dáváme pøednost hmotným věcem, které budeme muset stejně ať za deset dvacet rokù, později či døíve opustit. Ale on čeká, nedává pokuty za prodlení, ale v čekání je trpělivý na naše slova, které bychom měli vyjádøit jak srdcem i svými ústy: „Ano Ježíši, Tobě dùvěøuji, ty máš slova věčného života, ke komu jinému bychom šli!“

A zde ukončuji moji úvahu a pøedávám mikrofon do České Tøebové Toníkovi Kaple. A vysílání pokračuje dál.

 Keï sa na vás niekto brejkne počas vysielania Rannej Sedmičky, diskutujete s brejkom len o kresťanských hodnotách alebo sú vaše rozhovory aj o bežnom každodennom živote a práci, ktorá je pred vami?

 Během té doby 10 let se časový prùběh vysílání zaběhnul tak, že všichni stálí i občasní posluchači respektují poøadí síbíčkáøù u mikrofonu a nebrejkují, ale čekají na konec bloku s duchovní tématikou, po které následuje znělka s melodií: Aby nás Pán Bùh miloval, doplněna oznámením (cizí moderátorkou) o čase, kanálu i dnech kdy Ranní Sedmička vysílá. Následuje výzva, že už je tu volný prostor pro brejky. V tom volném prostoru pro brejky, pøichází po-zdravy a všeobecná rozprava. Dotazy duchovního rázu bývají velmi vzácné, občas nějaké doplnění či upøesnění.

 Čo by ste na záver nášho krátkeho rozhovoru zaželali a odkázali čitateľom časopisu Júnošík?

 Pøál bych Vám všem CB kolegùm na Slovenku, aby i u Vás se našli ve Vašich øadách, tedy mezi Vámi obětaví lidé, kteøí by se nebáli a tuto CB techniku použili ve pro-spěch hlásání dobra, lásky mezi lidmi, a nevtíravým zpùsobem hovoøili o dobrých lidských vztazích, tedy utvoøili podobný CB kroužek jako je u nás v Čechách.

Vím že to potøebuje odvahu u mikrofonu hovoøit slušně, když na jiných kanálech se kleje, potøebuje to odvahu do mikrofonu vyslovit s úctou slovo Bùh, když z mnohých rodin, domovù a institucí zmizeli køíže, symboly køesťanstva. Potøebuje to odvahu hovoøit o pravé lásce, která chybí celému světu, jestliže na vedlejším kanále se hovoøí o lásce v rovině nevázaného sexu.

Slovensko je nádherná země, mnohokrát jsem ji projel v mém mládí na motorce, pøed 60 lety jsem byl v učelišti s mnoha chlapci ze Slovenska, byli to moc prima pøátelští kamarádi.

Proto já pøeji celému Slovensku aby bylo znovu zaplaveno tolik potøebnou láskou. A ty ohniska lásky by se mohli rozhoøet i tam, kde se tyčí do výšek CB antény. Pøeji Vám k tomu jen odvahu. Stačí k tomu mikrofon a odvážné srdce.

Pán Ján, ïakujem vám za rozhovor a  všetkým aktérom Rannej Sedmičky prajem ešte dlhé roky trvania a obohacovania poslucháčov o iný rozmer chápania a vnímania tohoto sveta. Čo najviac pekných spojení s priateľmi cébečkármi a veľa úspechov v súkromí i vo vašom účinkovaní po CB rádiových vlnách.

 Rozhovor s Jánom Dobrouč od srdca k srdcu viedla Kosačka

 Na foto: Jan Dobroč

a Faltus (môžete ho vidieť v rôznych televíznych programoch ČR)